Kaple Fatima se nachází na západním svahu Steinbergu, v blízkosti lesního hostince Steinhaus. Nejen hostinec, ale i kaple Fatima vybízí k zastavení a také k zamyšlení.
V roce 2003 navštívili členové fatimské modlitební skupiny z Thiersheimu kaplana Floriana Kolfhause v Římě a rozhodli se pro výstavbu kaple. Název kaple připomíná portugalské město Fatima, kde se v roce 1917 zjevila Panna Maria třem pastýřským dětem.
V roce 2005 věřící vybudovali kapli pod dubem, stejně jako ve Fatimě. V témže roce do kaple převezli darovanou fatimskou madonu a slavnostně ji vysvětili. Dnes se o kapli stará sdružení „Förderverein Fatimakapelle“ z Thiersheimu.
Zvláštností je fatimská madona, soška Panny Marie z Brazílie. Je pravděpodobně vyrobena z keramiky nebo porcelánu. To připomíná nedaleké naleziště kaolinové hlíny, které inspirovalo Carla Magnuse Hutschenreuthera k založení první porcelánky ve Smrčinách v 19. století a předznamenalo počátek porcelánového průmyslu.
Fatimský modlitební kroužek se schází každý měsíc 13. den k modlitbě růžence podle proseb Panny Marie.
Okolní krajina je charakteristická čedičovými kopci, jako je Steinberg (653 m vysoký). Tyto kopce sopečného původu patří do chráněné krajinné oblasti, kde se daří především listnatým stromům.
Kdo se vydá z Rosenbühlu ke Steinhausu, dojde k dubové aleji. Tato silnice, která byla v roce 1920 po obou stranách osázena duby, vede k místu na cestě, kde se země žlutohnědě leskne. Zde se hluboko v zemi nachází jíl bohatý na hnědé železo, tzv. okr. V roce 1928 zde tento materiál těžila společnost „Hornofranský okrový důl Kothigenbibersbach“.
Těžba
3. ledna 1928 dělníci prorazili 15 metrů silnou vrstvu čediče, následovala šest metrů silná vrstva opuky a půl metru vápence. V hloubce 27 metrů vyhloubili dvě boční štoly, každou o délce 15 metrů, a denně vytěžili několik stovek centů okru.
Zpracování
Okr zpočátku dopravovala do Rosenbühlu benzínová lokomotiva s vagónky. Odtud ho nákladní automobily odvážely do nakládací stanice Schirnding. Okr se mlel v okrových mlýnech a poté se zahříval v pecích při teplotě 800 až 1200 stupňů Celsia.
Využití
Po zpracování se pálený okr používal jako barevný pigment v malířství.
Schüsselstein: přírodní památka s úchvatným výhledem
Schüsselstein (česky „mísový kámen“) se nachází na státní silnici č. 2178 mezi Schirndingem a Selbem, nad bývalou restaurací „Schüsselstein“ v Sommerhau. Asi 400 metrů nad tímto místem začíná vysoký les, v němž se tyčí nápadné žulové vrcholky. Na okraji vysokého lesa se nachází působivý skalní útvar Schüsselstein.
Na 570 metrů vysoké skále jsou dvě oválné prohlubně ve tvaru pánve: jedna měří 150 x 100 cm, druhá 80 x 60 cm a obě jsou hluboké až 30 cm. Tyto prohlubně, často nazývané „druidské mísy“, jsou uznány za chráněnou přírodní památku.
Prohlubně jsou pravděpodobně přirozeně zvětralé prolákliny, které se vyskytují i na jiných místech Smrčin, například na Habersteinu nebo Nußhardtu.
Zvláště působivý je výhled z vrcholu Schüsselstein. Je odtud vidět na vesnici Sommerhau, údolí Ohře a na východně položené městečko Hohenberg nad Ohří.
Kašna Sechsämterland v Hohenbergu nad Ohří, známá také jako „Kugelwerk“, je památkou regionu Sechsämterland. Tento objekt stojící před hradem Hohenberg sponzorovala v roce 1986 banka Sparkasse Selb a jeho autorem je Christian Götze. Na kašně se odráží motiv šesti úřadů v podobě šesti vytesaných žulových koulí, které symbolizují historické správní oblasti. Realizaci převzala firma Lucka ze Selbu, která zpracovává přírodní kámen.
V Thiersteinu se nachází další kašna věnovaná Sechsämterlandu. Na vnější straně nádrže kašny jsou vytesány erby šesti měst Sechsämterlandu, které ještě umocnují historický význam tohoto územního členění.
Sechsämterland a jeho historie
Sechsämterland (doslovný překlad je země šesti úřadů) je historický pojem, který se váže k politickému uspořádání Braniborsko-Bayreuthského markrabství. Zahrnuje šest úřadů: Hohenberg, Kirchenlamitz, Selb, Thierstein, Weißenstadt a Wunsiedel. Tato oblast se nachází na území dnešního severního Bavorska, ve správním obvodu Horní Franky, a do značné míry odpovídá okresu Wunsiedel ve Smrčinách.
Název Sechsämterland se v regionu udržel dodnes a používá se např. pro místní výrobky. Původ tohoto názvu spadá do středověku, kdy Hohenzollernové šikovnou akviziční politikou formovali tuto oblast. Oblast byla původně součástí „regio Egere“ a patřila do sféry vlivu markrabat z Vohburgu. Po vymření Vohburgů převzali vládu norimberští purkrabí a začlenili oblast do svého „Burggrafentum ob dem Gebirg“.
Vznik Sechsämterlandu
V roce 1437 provedl braniborský markrabě Fridrich I. správní reformu a vytvořil „Hauptmannschaft vor dem Wald“, který byl rozdělen do pěti úřadů. Tyto úřady zahrnovaly Wunsiedel-Hohenberg, Thierstein, Selb, Kirchenlamitz a Weißenstadt. Další reformou v roce 1504 vznikl Sechsämterland, jak jej známe dnes.
Zvláštností tohoto regionu byl Marktredwitz, který patřil jako enkláva k císařskému městu Cheb a teprve v roce 1816 se po výměně území definitivně stal součástí Bavorska.
Další vývoj
Po odstoupení posledního markraběte Karla Alexandra v roce 1791 přešel Sechsämterland pod pruskou správu, dokud nebyl po krátkém období francouzské okupace v roce 1810 připojen k Bavorskému království. Historie tohoto regionu je úzce spjata s dějinami dynastie Hohenzollernů, jejichž politika měla na Sechsämterland rozhodující vliv.
Kulturní a historický význam Sechsämterlandu je v regionu živý dodnes. Kašny a památníky, které toto období připomínají, jsou symboly dlouhé a pohnuté historie, která natrvalo ovlivnila identitu regionu.
V 18. století se na jižním okraji Hohenbergu nacházelo důlní zařízení, kde se těžil kamenec.
Kamenec je podvojná sůl s chemickým vzorcem KAI(SO₄)₂ . 12H₂0. Skládá se z draslíku (K), hliníku (Al), síranu (SO₄,) a vody (H₂O). Tento hydratovaný síran hlinitý se často označuje jako síran draselno-hlinitý.
Dělníci pražili hnědé uhlí obsahující kamenec, přičemž sirný pyrit oxidoval na kyselinu sírovou. Tato kyselina rozpouštěla hliník a draslík z popela, který louhovali vodou a přidáním potaše vznikl kamenec. Velké, průsvitné krystaly se používaly jako mořidlo při barvení a také k činění kůží.
Důlní zařízení
Těžba v dolu „Freundschaft“ byla zahájena v roce 1717 a po počátečních pokusech byl provoz v roce 1732 rozšířen. Těžba a zpracování hnědého uhlí však ustaly kolem roku 1770 a definitivně byly ukončeny kolem roku 1800.
Od dolu k porcelánu
Po uzavření dolu sloužily budovy bývalým vojákům jako obytné prostory. V roce 1819 koupil areál C. M. Hutschenreuther a později si zde postavil vilu, která je dnes součástí Německého muzea porcelánu.
Vzpomínky na minulost
Ještě v roce 1925 tvořily malou osadu „Freundschaft“ tři domy, ale v roce 1964 byla začleněna do městské části Hohenberg. Dnes připomíná bývalou oblast těžby hnědého uhlí už jen název ulice „Freundschaft“.
Pěší turisté nebo cyklisté, kteří od 1. března 1996 využívají hraniční přechod Hammermühle do České republiky, nevyhnutelně míjejí Confinhaus než se dostanou na most přes Ohři. Název „Confinhaus“ pochází z latiny: confinis = sousední, sousedící, „ležící na hranici“.
Confinhaus byl pravděpodobně postaven na pozůstatcích dřívější stavby. V hohenberské úmrtní matrice se v roce 1689 uvádí: „Balzer Püllnhöfer, zdejší čtvrtláník, umřel ve strážnici u Hammermühle, katolického vyznání, pohřben 20. dubna za zpěvu a hudby na hřbitově.“
V rámci boje proti moru a choleře zřídily úřady v letech 1680, 1713 a 1831/32 podél hranic u Hohenbergu, Fischernu a Schirndingu konfinační centra a kontumační domy jako karanténní stanice.
Tudy také vedla stará cesta do Chebu, na kterou upozornila Elisabeth Jägerová. Lemovala hohenbergerský hradní kopec ze severu, překračovala Ohři u Hammermühle (Confinhaus) a pokračovala přes Rybáře, Hraničnou a Cetnov do Chebu.
Před rokem 1840 zde byla místo mostu pouze prkenná lávka. Kolem roku 1833 se místu říkalo: „Brod u Confinhausu přes Ohři…“. Ještě kolem roku 1900 vedla tímto brodem tzv. cesta Zäunigweg přes Rybáře do Pomezí nad Ohří.
V roce 1787 existoval „infekční- nebo strážní domek pod zámeckým kopcem u Hammermühle“.
Tesaři se nejraději usazovali v blízkosti mlýnů, kde jako „mlýnští lékaři“ udržovali a opravovali dřevěný pohon a mlecí zařízení. Není proto divu, že se zde usadilo mnoho tesařů. Někteří z nich byli např:
Adam Christoph Sommerer (1750-1833), tesařský tovaryš, a jeho syn Johann Michael Sommerer (1804-1882).
Johannes Mainer (1751-1825), který koupil jižní polovinu domu v roce 1797, a jeho syn Joh. Adam Mainer (1791-1847). Ten v roce 1805 při návštěvě pruské královny Luisy s manželem králem Vilémem III. pochodoval jako čtrnáctiletý flétnista v čele zeměbrany a hrál na svou pikolu.
Po výstavbě mostu přes Ohři u Pfeiffermühle v září 1963 byla v listopadu téhož roku u mostu umístěna socha „potulného českého muzikanta“. Most postavila firma A. W. Mühlhöfer z Marktredwitz.
Sochu navrhl profesor Oswald Hoffmann a zhotovil ji sochař Ludwig Deller z Mnichova. Socha je vysoká 2,40 m a je vyrobena z mušlového vápence.
Tato postava je připomínkou mnoha českých hudebníků, kteří v 19. a na počátku 20. století jezdili v létě do Bavorska. Hráli na svatbách, při svěcení kostelů a dalších slavnostech. Muzikanti obvykle cestovali s dudami, s takzvaným „českým kozlem“ a houslemi.
„Kozel“ neboli „pukl“ je druh dud, které se tehdy hojně používaly a v Čechách se na ně hraje dodnes.
Karolínin pramen vyvěrá v jedné z nejkrásnějších částí údolí Ohře, jen několik metrů od řeky. Tento léčivý minerální pramen se nachází na „Kuppelwiese“ v přírodním parku „Kocherrangen“. Pramen je znám již od počátku 17. století. Markrabě Christian Ernst, kancléř Capar Urban von Feilitzsch a kapitán Müffling-Weiß jej od roku 1618 pravidelně navštěvovali a zotavili se zde díky kyselkové pitné kúře.
Pramenitou vodu oceňovali zejména pacienti trpící dnou. Voda obsahuje 836 mg rozpuštěných minerálních látek na litr – téměř požadované množství pro označení „léčivá voda“ s 1000 mg.
Vysoce sycená a železitá kyselka obsahuje alkalické minerály jako je vápník a hořčík a také hydrogenuhličitan. Pozoruhodný je také nízký obsah sodíku.
Od roku 1922 patřil pramen městu a až do roku 1945 jej provozovala městská správa. Po druhé světové válce zajišťovala distribuci minerálky firma Brückner & Grottenmüllser. Od roku 1965 do konce roku 1975 převzal obchod s minerální vodou pan Klotz ze Selbu. Do roku 1979 byla stáčírna už jen pronajímána. K plánovaném rekonstrukci a rozšíření již nedošlo. Staré zařízení bylo v roce 1979 strženo.
Hrad Neuhaus nad Ohří postavil Erhard Forster ze Selbu kolem roku 1380. Měl omezit expanzivní plány Hohenzollernů v oblasti Sechsämterlandu. Hrad se nacházel mezi hradem Hohenberg nad Ohří a hradem Thierstein.
Král Václav a svár
Král Václav po svém sesazení v roce 1400 přestal Forstera podporovat. Forster přepadl české poddané, aby na Václava vyvinul tlak. Spor skončil Chebskou dohodou o zničení hradu 27. srpna 1412. Ozdobu hradní věže – „zlaté slunce“ – si odnesly chebské cechy. Dnes je k vidění v Chebském muzeu.
Další vývoj a rekonstrukce
Po svém propuštění prohlásili zajatí Forsterové prodej svého majetku Chebanům za neplatný a prodali své pozemky norimberskému purkrabímu. V roce 1487 byli páni ze Schirndingu pověřeni novou výstavbou hradu. O přestavbě hradu se však nepodařilo nalézt žádné doklady.
Chátrání a zkáza
Hrad byl v určitém okamžiku opuštěn. Ještě v 19. století byly viditelné zříceniny, které ve 20. století padly za oběť čedičovému lomu. O původní struktuře hradu dodnes vypovídá jen několik pozůstatků a historických plánů.
Struktura hradu
Na sever od jádra hradu vedla brána na hradní dvůr. Jádro hradu tvořily dva komplexy budov, oddělené příkopem. Jižní komplex a příkop se částečně dochovaly. Kruhová věž, pravděpodobně hradní pevnost, se zřítila do čedičového lomu.
Mocenské hry v Egerlandu
Dnes už z hradu nejsou vidět žádné pozůstatky. Jen historie a některé historické dokumenty připomínají tuto kdysi mocnou pevnost. Hrad byl svědectvím středověkých konfliktů a mocenských her v Egerlandu.
Titulek 1: Útok na hrad Neuhaus
Titulek 2: Zlaté slunce z hradu Neuhaus (Muzeum Cheb)
